V jedné chvíli jsem se ho dokonce pokusila vyměnit s jiným vedoucím za tři jiné děcka, ale nedopadlo to. Vymýšlela jsem různé způsoby jak se Justina zbavit. Dala jsem si záležet na tom, aby se otíral o děcka co byly nemocné, děcka co kašlaly a kterým z nosu tekl sopel. Nic. Toho kluka se prostě nešlo zbavit. A jak byl otravný, to byste nevěřili. Ani chvilku nepostál, nedával pozor, rozptyloval ostatní děcka tak, že je štípal, a vina za to nakonec padla samozřejmě vždycky na mě.
Zašlo to tak daleko, že jsem v jednu chvíli měla pocit, že se z toho zblázním. Jeden den, když všichni ostatní malovali nebo nacvičovali nějaké vystoupení, jsem Justina vytáhla ven a nechala ho běhat kolem divadla. Ani jsem mu nevysvětlovala za co přesně ten trest má a on se kupodivu neptal. Donutila jsem ho k tomu dvakrát. Pak třikrát. Pětkrát. Desetkrát. V podstatě jsem si dala za cíl udělat tomu klukovi ze života peklo. Tahala jsem ho ven a nutila běhat i když lilo jako z konve a létaly hromy a blesky. Já jsem přitom stála pod deštníkem a spokojeně se usmívala.
Jednou si někdo všimnul, že mezi krabičkami na svačinu se den co den vyskytuje nějaký sáček z McDonalda. Nejdřív se to neřešilo, ale pak to jednomu vedoucímu začalo lézt krkem a hodil ten sáček do koše. Justina v tu chvíli popadl amok. Nikdy jsem nezažila, že by nějaké dítě tak hlasitě a vytrvale křičelo a přitom ještě bylo schopné běhat po místnosti, ze zdi strhávat obrázky, strkat do ostatních děcek a házet židlemi o zeď. Bylo to neskutečné. A ty slzy. Panečku, to byly slzy. Jeden by si myslel, že jsme mu sebrali jeho oblíbeného pejska, podřízli mu hrdlo, stáhli z kůže a uvařili jej v hrnci.
Pár hodin po Justinově hysterickém výstupu jsem uklízela nepořádek, když dovnitř vešel můj přímý nadřízený a řekl mi ať jdu ven. Tak jsem se seznámila s Justinovými prarodiči, nejpříjemnějšími a nejmilejšími lidmi jaké jsem kdy měla to štěstí potkat. Natáhla jsem ruku, abych je přivítala, oni ji ale zlehka odsunuli a proběhla velká objímačka. Děkovali mi za všechno co s Justinem dělám a že prý o ničem jiném než o mně doma nemluví. Já jsem si mezitím moc dobře uvědomovala, že mi po obličeji přebíhá výraz typu "co to proboha plácáte?" Pak si mě dědeček vzal bokem, protože mi chtěl něco říct.
Dověděla jsem se od něj, že Justinovi rodiče se zrovna rozvádí a to dost drsným způsobem a Justina se každý z nich rozhodl využívat jako šachové figurky pomocí níž se navzájem vydírají. Zhruba ve smyslu "vezmu si ho na celý víkend a pak ho nechám někde sedět o samotě a nebudu si ho všímat." Jednoho dne se objevili prarodiče a vzali Justina do McDonalda a na pár věcí se jej přeptali a vzápětí to z Justina začalo všechno padat. Přišel vodopád slz a dopadlo to tak, že prarodiče Justina opětovně ujišťovali, že už se nemá čeho bát, že se postarají o to, aby se mu nic podobného už nikdy nedělo, protože si ho vezmou k sobě a budou se o něj hezky starat.
Ten den si z McDonalda v sáčku odnesli zbytky jídla a právě ten sáček, ten mastný pomačkaný sáček z McDonalda držel Justina celý poslední rok nad vodou. Nosil jej sebou všude kam chodil. Dokonce s ním i spal. Jednou se pokusil jej umýt, ale prarodiče mu naštěstí vysvětlili, že to by nebylo úplně dobré. Ten kluk si k onomu sáčku vytvořil silné pouto, nic jiného vlastně neměl a jenom díky němu to úplně nezabalil. A my jsme mu ten sáček chtěli vzít.
Zoufale jsem hledala ta správná slova. Zeptala jsem se jestli neuvažovali nad tím, že by Justina poslali k psychologovi. Dědeček mi ale objasnil, že mají jen omezené množství peněz a že pojišťovna jim nevychází moc vstříc a tím pádem psycholog nepřichází v úvahu. To mi přivodilo šílené výčitky svědomí. Cítila jsem, že se mi do očí hrnou slzy a začala jsem se omlouvat za všechno co jsem Justinovi způsobila. Namísto toho, aby mě dědeček seřval, mě poplácal po zádech a říká, "To je dobré, z toho si nic nedělejte," oním kouzelným způsobem, který umí jenom prarodiče.
Když jsem dovzlykala, dědeček mi prozradil, že s babičkou o tom běhání venku v dešti věděli od samotného začátku. Vlastně mi chtěli poděkovat, že jsem k této činnosti Justina nutila. Jeho to totiž podle všeho nesmírně bavilo. Bral to tak, že je jediný z celého tábora, kdo má dovoleno si takhle zaběhat. Měl z toho pocit, že se s ním zachází jako s někým výjimečným. Ne že by ho snad nebavilo kreslit nebo hrát divadlo, ale tohle přebilo všechno ostatní. Ano, tohle zneužívání malého dítěte, kvůli kterému bych v dnešní době nejspíš skončila ve vězení.
Vrátili jsme se dovnitř a jeden z vedoucích odněkud přinesl sáček a podal ho Justinovi, který jej obejmul a přála bych vám v tu chvíli vidět to úlevu v jeho tváři. Prýštila z něj čirá radost. Vím, že to možná působí lehce úchylně a trošku odpudivě a někdo z toho může mít dost divný pocit, ale ve skutečnosti to bylo jinak. Bylo to nádherné a povznášející a dojetím jsem nemohla mluvit. Úplně mě to dostalo. Omluvila jsem se a odešla na záchod a tam brečela a brečela.
V průběhu zbývajících týdnů jsem se Justinovi snažila všechno vynahradit. Pokud je na světě nějaká spravedlnost, tak se tomu klukovi po zbytek života už nikdy nic zlého nepřihodilo. Justine, ať už jsi teď kdekoli, přeju ti, aby se ti v životě dařilo.
