Thursday, September 1, 2016

My Mom's Cadillac

Moje máma kdysi měla Cadillac Coupe '63. Byl to dárek, který otec věnoval sám sobě při příležitosti odchodu do důchodu, ale máma si ho nechala ještě dlouho poté co otec zemřel. Auto měřilo skoro šest metrů a taktak se vměstnalo do její malé garáže. V ní hnízdilo, chráněno před deštěm a čekalo, až máma vyrazí na svůj pravidelný výlet na trh, kam každý týden chodila platit všechny účtenky a nakupovat potraviny.

Když bylo mámě 88, nejezdila už autem tak často jako dřív. Trvala nicméně na tom, aby i nadále měla platný řidičák a dávala pozor, aby každé dva roky neprošvihla technickou kontrolu. Během svých návštěv jsem ji Cadillacem vozíval na malé projížďky. Tou dobou už si nešlo nevšimnout toho, že není schopná otevřít zavařovačku, v supermarketu nikdy nenajde potřebné věci přestože v seznamu má několik let tytéž položky a že mě pokaždé prosí, abych jí spočítal peníze, protože má problémy s očima.



Když máma slavila 89. narozeniny, překvapila mě žádostí jestli by mohla odřídit cestu na tržnici. Tou dobou už skoro rok neřídila. Sedla si za volant, vycouvala z garáže a zabočila na silnici. Urazili jsme sotva pár metrů a začalo být zřejmé, že jedeme v protisměru. Donutil jsem ji zastavit, jinak bychom brzy havarovali.

Když jsem nad tím později přemýšlel, uvědomil jsem si, že onou poslední cestou za volantem Cadillacu se máma loučila se svou nezávislostí. Už si nemohla jen tak chodit kam se jí zachtělo, namísto toho se z ní stala součást naší domácnosti. Doktoři jí našli stařeckou demenci, sice nikterak pokročilou, ale stačilo to na to, aby byla nucena opustit svůj domov, svou skupinu přátel, svou církevní organizaci a svou nejlepší kamarádku a dlouhodobou sousedku.

Nastěhovala se k nám na své 90. narozeniny a dalšího tři a půl roku žila v naší domácnosti. Její milovaný Cadillac se přesunul do nedalekého domu mého syna a ona se na něj mohla zajít podívat kdykoli jsme u něj byli na návštěvě. S tím jak se zhoršoval její zdravotní stav, vyžadovala máma více a více péče, včetně návštěv sestřiček, osobních ošetřovatelů a častých zdravotních kontrol.

Stará rodinná videa jsme pro ni převedli na videokazety a pořád dokola jsem jí je přehrával. Ráda je sledovala a všímala si obličejů přátel a příbuzných. Nevyhnutelné se stalo skutkem ve chvíli, kdy bylo třeba mámu několikrát v rychlém sledu převézt do nemocnice, což vždy obnášelo přivolání sanitky. Vzápětí jsme dospěli k rozhodnutí umístit mámu do hospice. Brzy nato zemřela.