V zimě bylo méně komárů (přesto jsem byl pokousaný celý rok, to je stinná stránka toho, když nemáte sníh) a pavoučci skokani někam zmizeli. Loučil jsem se s nimi nerad, jelikož jsem jich v bytě měl vždycky minimálně dvacet a vyváděli velmi zábavné kousky, které jsem s chutí pozoroval. Kdykoli jsem šel ráno na záchod, vyskočil mi po otevření dvěří vstříc malý pavouček a prohopsal kolem mě. Skokani nekousali a pavučiny neměli. Ať to berete jakkoli, byli to parádní kamarádi. Dokonce rádi jedli jiný hmyz a komárům nedovolili si moc vyskakovat. Na jaro se vždycky zase stejně záhadně objevili a začali mi poskakovat po kuchyni.
Nečekal jsem ovšem, že jednoho dne do mé sbírky přibude i výrazně rozměrnější kámoš. Po jednom pozdním příchodu jsem doma rozsvítil v koupelně a hrůzou jsem sebou trhnul. Fakt nešlo jinak. Pavouků se normálně nebojím a kamarádi mě často prosí, ať jim nějaké obzvlášť velké exempláře vyženu z pokoje. Ale na tohodle pána jsem byl i já příliš krátký. Byl šedohnědý, nafouklý, v průměru měl minimálně sedm centimetrů. Byl tak obrovský, že šlo slyšet jak se pohybuje. Ano, tak velký byl.
Celý večer jsem přemýšlel jak na něj. Žít s ním bok po boku nepřicházelo v úvahu. Zároveň byl ten pavouk ale větší než jakákoli nádoba, do které bych jej mohl nahnat. A rozmáčknout jej, to prostě nešlo, tu hrůzu potom jsem si nedovedl představit. Nejdřív jsem se jej ze všech sil snažil vyhnat, ale pavouk se nikdy nevydal tím směrem, kterým jsem chtěl. Navíc se mi, kdykoli jsem uviděl jak rozpohyboval svoje dlouhatánské nohy, zvedl žaludek. Byli jsme spolu spjati, pavouk nevěděl jak se dostat ven a mě zase děsilo pomyšlení, že bych se jej zbavil násilím.
Co mi zbývalo? Naučil jsem se s pavoukem žít. Zpočátku to nebylo úplně snadné a vyžadovalo to hodně zvykání, ale postupně jsem se naučil objasnit pavoukovi co od něj očekávám. Nic jsem před ním neskrýval. Bylo to dostatečně velké stvoření na to, abych měl pocit, že s ním musím mluvit na rovinu a nelavírovat, tak jak jsem to činil při každém příchodu domů, kdy jsem pavouka vždycky zahnal někam do rohu, abych se na něj nemusel dívat. Začínal jsem z toho mít výčitky svědomí. Psát pavoukovi dopis nebylo možná ideálním řešením vzniklé situace, kdo by se ale za takových okolností dokázal chovat zcela racionálně?
Nakonec to dopadlo tak, že pavouk jednoho dne prostě zmizel. Doufám, že k tomu došlo tak, že si našel cestičku ven do přírody a nikoli do bytu nějakého jedince s nižší tolerancí vůči obřím návštěvám s chlupatými nohami.
Dobré ráno, příteli pavouku. Myslím, že je načase, abychom spolu probrali naše další spolunažívání. Už několik týdnů sdílíme společný prostor bez toho, že bychom si navzájem sdělili své názory a nebo prodiskutovali své představy a stanovili jasné mantinely. Pokud si podobné věci nevyjasníme a nenarýsujeme hranice, na nichž se oba shodneme, může snadno docházet k nedoruzuměním a ve výsledku na to oba dojedeme. To nechci a předpokládám, že ty také ne.
Vidím, žes dosud neopustil roh mé knihovny. Včera večer jsem tě tam viděl zalézt poté, co jsem tě při příchodu domů překvapil rozsvícením světel v obýváku. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě samotného nezaskočil pohled na rozlézající se deseticentimetrové nohy uprostřed mé dřevěné podlahy. Byl to pohled, který mi utkvěl v paměti na několik dalších let. Náhlé rozsvícení tě podle všeho vyvedlo z míry a od té doby se skrýváš v knihovně.
Když jsem na tebe onehdá poprvé narazil, modlil jsem se, abys už byl po smrti, ale po bližším ohledání (konkrétně poté, co jsem do tebe párkrát šťouchnul kartáčem na vlasy) jsi se probral k životu a vyběhl po dveřích, zhruba do úrovně očí. Rád bych prohlásil, že jsem se s tím srovnal jako dospělý člověk, ale pravda je taková, že jsem začal ječet a vzal nohy na ramena. Po několika hodinách jsem se odvážil vydat zpět, v naději že ses mezitím odplazil. Tys byl ovšem na tom samém místě, kde jsem tě zanechal.
Ty se ostatně celkově moc nepřemísťuješ. Mám dojem, že větší vzdálenost urazíš jen tehdy, pokud za tebou začnu vydávat různé hlasité zvuky. V tu chvíli se nejspíš začneš cítit v ohrožení a uděláš pár rychlých kroků směrem ode mě. Ne že by ses vzdaloval nějak moc. Ty se mně raději vysmíváš tím, že se zastavíš v bezpečné vzdálenosti a odtamtud se už nehneš. Pak jen čekáš jaký bude můj další krok. Potíž je v tom, že mě obvykle nenapadne nic chytrého, čím bych tě ohromil.
Pavouku, teď mě pozorně poslouchej. Mě se nemáš proč bát. Ne jenom že nemám v úmyslu ti komplikovat život, já bych to nedokázal, ani kdybych chtěl. Jsi na mě moc chytrý, tudíž tě nechytím, a jsi moc velký, než abych se tě pokusil zabít. To že jsi skončil zrovna v mém bytě, to pro tebe bylo veliké štěstí, protože většina ostatních nájemníků by se s tebou vůbec nepárala a nějakým způsobem by se tě zbavila.
Takže teď jsme si navzájem zůstali na krku. Ty nejsi nějak extra nadšený z toho, že musíš být se mnou, a já s tvou přítomností taky nic nenadělám, snad s výjimkou toho, že když musím na záchod, zaženu tě za pračku. Musíme každopádně přijít na to jak tady společně v míru oba bydlet. V případě, že se nám podaří přijít na rozumné řešení, budeme z toho oba dlouhodobě těžit. Pokud zde ale chceš zůstat, musíme spolu nejprve probrat několik sporných bodů.
Zaprvé si myslím, že je naprosto zbytečné, aby ses utíkal schovat, kdykoli se k tobě jenom trochu přiblížím. Touhle dobou už oba víme, že jsem ještě víc neškodný než ty a začínám se z toho cítit lehce provinile. Nechci ti narušovat tvé zaběhlé způsoby, mám však nepříjemný pocit z toho, že denně trávíš 16 hodin v napjatém očekávání v rohu knihovny, když bys namísto toho mohl žrát jiný hmyz, lozit po bytě, spát a co já vím co vy pavouci celé dny provádíte.
Dej si pozor, já tě vidím i tehdy, pokud se vůbec nehýbeš. Nevšimnout si tvora jako jsi ty by mohl jedině člověk s poruchou zraku. Kdybych si mohl vybrat, preferoval bych kteroukoli z výše uvedených činností před nehybným krčením se v koutě. Předpokládám, že na to nahlížíš podobně. Myslím, že mám jednoduché řešení: každý z nás se bude snažit tomu druhému neplést do cesty. Budeme si tím hezky vycházet vstříc.
Pochopím, pokud se k tomuto návrhu nebudeš stavit příliš vstřícně. Nemusíš se ale ničeho obávat, já své slovo dodržím. Za to bych tě také rád o něco poprosil: mohl by ses pokusit přijít na způsob, jak mě míň rozptylovat? Třeba tím, že se mně budeš vyhýbat ve chvíli kdy mám rozpracovaný nějaký projekt. Nechci toho po tobě myslím moc. Tak co, dohodneme se?
Ještě k podobnému tématu: mohl bys být tak laskavý a přestat dělat při přesouvání takový rámus? Chápu, že máš svou hmotnost, kvůli níž tvé nohy produkují na tvrdém povrchu onen příšerný zvuk. Tvrdý povrch je ale, milý pavouku, v celém tomto bytě. Mně z toho začínají téct nervy a když se leknu, tak se vzápětí vylekáš i ty. Mohl bys tedy prosím vynaložit trochu úsilí a nebýt tak hlasitý? Nechci po tobě, aby ses vystěhoval se vším všudy, jenom bych tě rád poprosil, abys ten hluk trochu omezil.
Tvoje rozměry (jsi minimálně tak velký jako moje dlaň) jsou další věc, která mně nedělá vůbec dobře. Myslím ale, že si na ně dokážu zvyknout, za předpokladu, že nezačneš vytvářet pavučiny odpovídající velikosti. Pavučina co by unesla tebe by sice mohla sloužit jako síť v hokejové brance, v mém bytě by se ale moc dobře nevyjímala. Pokud je to zcela nezbytně nutné, tak ji prosím neumísťuj do kuchyně ani do koupelny, ani ke mně do postele.
Mým posledním požadavkem je, abys po mě nelozil když spím. Jsem si vědom toho, že od mé ložnice zatím zachováváš zdvořilý odstup, tak na tom prosím nic neměňme. Ručím ti za to, že pokud se mě dotkne tvoje noha, nevzejde z toho nic dobrého. A pokud mě někdy probudíš tím, že mě budeš tahat nohy po obličeji, tak tě předem varuju, že následky budou katastrofální.
Z mé strany ti můžu slíbit, že se pokusím tě příliš neděsit a přestanu tě nahánět s plastovými dózami, o kterých oba stejně víme, že jsi na ně moc velký a nikdy tě do nich nepolapím. Přestanu taky vydávat hlasité zvuky, které tě vždycky vyděsí. Ty jsem vydával z toho důvodu, že mi to pomáhalo předstírat, že se nenacházíš v bytě. Mimochodem, nezabíralo to.
Ani to ode mě ostatně nebylo moc hezké, vzhledem k tomu, že ty upaluješ jako o život i před tichým našlápnutím či závanem větru. Moje dupání a skandování bylo tím pádem asi přebytečné. Určitě jsi dost unavený z vlastních aktivit a já tě ještě takhle trápím.
Pokud tady budeš chtít zůstat, pak předpokládám, že si na tvou ohromnou děsivou přítomnost v mém bytě nějak zvyknu. Působíš jako fajn borec, mějme ale oba na paměti, že musíme být ohleduplní vůči svým potřebám. Mrzelo by mě kdyby náš (dost možná dlouhodobý) vztah začal nějak nešťastně. S úctou, člověk.
