The Replacement

V červnu roku 1945 se 43-leté ženě v malém městě v Pennsylvánii narodil syn. Byl to svého druhu zázrak a to nejen kvůli jejímu věku. Tillie se svým manželem Maxem, kterému v té době bylo 50, byli naprosto zdrceni od chvíle, kdy před 11 měsíci při pádu vojenského letadla nad Itálií zahynul jejich jediný syn Cal. Cal byl 20-letý navigátor leteckých sil, který měl vizáž filmového hrdiny – krásný mladý Američan se zářivou budoucností.

Cal vstával brzy ráno a až do tmy pomáhal svým rodičům v jejich obchůdku s potravinami. Od svých mladých let měl vzácný talent na udržování pořádku mezi svými třemi sestrami. Střední školu dokončil jako nejlepší student ve třídě, byl vynikajícím debatérem a měl mimořádně velký okruh kamarádů. Když se se svou přítelkyní Charlotte ocitli na tanečním parketu, všichni se zastavili a nespustili z nich oči. Charlotta byla do mého bratra bláznivě zamilovaná a nemohla se dočkat až se Cal vrátí domů a vezmou se.

Celé město truchlilo společně s Tillie a Maxem. A tak se tento pár ve středním věku rozhodl vytvořit si za Cala náhradu a začít znovu od píky. Zní to neuvěřitelně, ale Tillie téměř okamžitě otěhotněla. Stejně radostnou novinou bylo, že ono zdravé dítě narozené tak krátce po Calově úmrtí, byl chlapeček.

Ten chlapeček jsem já. Vyrostl jsem ve stínu bratra, se kterým jsem se nikdy nemohl setkat ani se s ním přít. Vzpomínám si jak jsem vídal jeho obrovský portrét v uniformě na zdi obývacího pokoje, jak jsem jeho jméno slýchal každý den při rozhovoru svých rodičů, a přitom neměl možnost jeho pověst jakkoli zpochybnit.

I poté co jsem už byl na světě se má matka při každé zmínce o mém bratrovi rozplakala. Zároveň se o mně ale zmiňovala jako o svém "daru shůry." Byl jsem sice náhrada, ale také jsem matce neustále připomínal její nesmírnou ztrátu.

Mým sestrám se podařilo přesvědčit rodiče, aby mě nepojmenovali po mém bratrovi, ale to na věci nic neměnilo. Všichni tvrdili, že se mu velice podobám. Mluvu jsem prý měl podobnou a chůzi taky. Slýchal jsem, že stejně i gestikuluju. Naše zájmy se do značné míry shodovaly. Někteří mí učitelé, kteří Cala před 20 lety učili, si mě s ním pletli. Byl to opravdu zázrak a ten zázrak mi pěkně lezl krkem.

Jako dítě jsem Cala nebral jako bratra. Měli jsme sice stejné rodiče, ale vzhledem k tomu, že se naše životy časově nepřekrývaly, nemohli jsme spolu navázat smysluplný vztah. Navíc každý z nás vyrůstal v úplně jiné době. Čtyřicátá a šedesátá léta neměla z mého pohledu téměř nic společného.

Z těchto důvodů jsem nepovažoval za důležité pamatovat si podrobnosti o životě či smrti mého bratra, přestože jsem si byl vědom toho, že se to ode mě očekává. V průběhu rodinných výletů na hřbitov jsem se snažil vyhýbat pohledu na jeho hrob. Jak ode mě mohl někdo očekávat, že budu z jeho úmrtí smutný? Kdyby nezemřel, tak bych se nenarodil.

Cítil jsem tedy pochopitelně povinnosti s Calem soutěžit, ve škole i všude jinde. Chtěl jsem být chytřejší a mít víc dovedností, než jsem předpokládal, že měl on. Nikomu jsem se samozřejmě nehodlal s touto informací svěřovat. Namísto toho jsem se snažil chovat jako poslušné milující dítě a doufal, že lidé v mé přítomnosti přestanou vést neustálé hovory o Calovi. Když mě někdo chválil, chtěl jsem, aby to bylo proto, že obdivují mě, takového jaký jsem. Odkaz mého mrtvého bratra ale zastiňoval vše a nešlo jej přehlížet.

Postupem času – a především pak poté, co jsem dosáhl vyššího věku, než se kdy podařilo Calovi – jsem nicméně začal na ztrátu svých rodičů nahlížet s větším soucitem. Když jsem dosáhl středního věku a sám přišel o milovanou osobu, svou matku, začal jsem Cala vnímat jako opravdového člověka za masa a kostí a ne pouze jako legendu, která mi zasahuje do života.

A pak, před osmi lety, v průběhu jedné společenské akce odehrávající se v mém rodném městě, se ke mně naklonil nějaký vysoce postavený člověk, řekl "Já jsem vašeho bratra znal," a do dlaně mi vložil svou vizitku. Namísto toho, abych jej požádal, ať mě nechá na pokoji, jak jsem měl ve zvyku, jsem mu odpověděl "Rád bych si o tom s vámi promluvil."

Od té chvíle se z mého bratra stal jediný předmět mého zájmu a moje zvědavost ohledně jeho života nemá mezí. Najednou se na mě ze všech stran valí zdroje informací – mimo jiné jsem se za velmi nepravděpodobných okolností setkal s několika jeho spolužáky ze střední školy. Ukázalo se, že Cal byl možná až příliš oblíbený a se svou snahou zalíbit se všem to občas přeháněl. Po tolika letech života s dokonalou verzí svého bratra se mi ulevilo, když jsem zjistil, že i na něm se nějaká ta chybička našla.

V jedné chvíli jsem někde vyštrachal číslo na Charlotte a zavolal jí do Kalifornie. Po dlouhé odmlce jsem uslyšel, "Lenny, už asi třicet let se ti chystám zavolat." Charlotte mě prý slýchávala v rozhlase a podle jejích slov jsem zněl úplně jako můj bratr. Dokonce prý pořád ještě zním. To je poněkud zvláštní, vzhledem k tomu, že Cal se dožil 20 a mně je nyní 62. Každopádně bylo milé to slyšet.

Občas mě napadá jestli s Calem nejsme náhodou jedna osoba, jestli nějakým mystickým způsobem nesdílíme jednu duši. Dnes už mi tato představa nenahání hrůzu, tak jako tomu bylo dřív. Dokonce jsem si k ní našel vztah. Ve svých mladších letech bych nikdy nečekal, že něco takového nastane. Po dlouhé době, během níž jsem podobným myšlenkám vzdoroval, jsem v tomto ohledu zcela změnil názor. A jsem za to nesmírně rád.