Harm's Way Or the Highway

Před pár hodinami jsem hodila děcka k ségře, jenom abys věděl.
Proč jsi to udělala?
Nechci, aby se jim něco stalo. Počkáme, až tohle všechno skončí.
Co skončí? Vždyť se nic neděje.
Neboj, oni se o ně dobře postarají.
Tady se o ně staráme stejně tak dobře.
S tím bych úplně nesouhlasila. Mladý každopádně slíbil, že se tady zítra zastaví a vezme si nějaké věci.
Aha. Takže ty se v podstatě snažíš mě a děti od sebe oddělit.
Podívej, říkej si tomu jak chceš. Já jenom chci, abys věděl, že pro jejich bezpečí udělám absolutně cokoli.
Skyler, tohle jsme spolu už řešili. Tady nikomu nic nehrozí. Bezpečnější místo nenajdeš.
Co to plácáš? Tady bylo bezpečno naposledy před několika měsíci.
Pravda, teď to tady bylo trošku na hraně, ale to už je všechno za námi.
Před pár týdny se sem do domu vloupal nějaký člověk a chtěl ti vyvraždit rodinu. Tomu ty říkáš bezpečí?
To je ale dávno pasé.
Možná si to nepamatuješ, ale řešila jsem to já.
A zvládla jsi to skvěle a já si toho velice cením. Ale to už skončilo.
No, to si právě nemyslím. Už jenom proto, že zase jedeš v tom pervitinu.
Jo, ale jinak. Teď to celé řídím.
Takže tím chceš říct, že když teď o všem rozhoduješ sám, tak už se nemáme čeho bát. Ať se prostě zklidníme a necháme tě konat.
Jasně že jo. Já nehodlám tahat práci domů a na tebe a děti to co dělám nebude mít sebemenší vliv.
To nemůžeš slíbit.
Ten chlap, který představoval hrozbu, už tu není. Ten zmizel.
Takže tobě už nic nehrozí. Gratuluju. Ale na mě je taky něčí krev. To ber prosím v potaz.
Čí krev? Tvého šéfa? Ty si myslíš, že to je tvoje vina?
Samozřejmě.
On si o to koledoval. Začal být chamtivý a vymstilo se mu to.
Z tvého pohledu za všechno vždycky může někdo jiný, co?

Musíš ty děcka přivézt zpátky, Skyler. Oni patří sem.
Ne. Nedopustím, aby moje děti žily v domě, kde se prodej drog a násilí berou jako nutné zlo. Akceptuju, že jsi do toho zase spadnul. Ale děcka do toho nezatahuj, konec.
Konec? Dovolíš jim přespat u strýčka s tetičkou, pár dnů tam zůstanou, mladý skoukne po večerech pár filmů a co pak?
To je jedno co pak. Hlavně, že se nevrátí sem. Tam je jim líp. Přísahám Bohu, že je do tohoto domu nepustím.
Jak tomu jako zabráníš?
Já pro to udělám cokoli. Všechno co bude v mých silách.
Co třeba? Myslím, co konkrétně provedeš. Jaký je tvůj další krok?
Třeba si nějak ublížím. Tím dám jasně najevo, že potřebujeme víc času. Ať moje sestra vidím, že pořád máme problémy.
V tom případě tě nechám zavřít do blázince a budu se o děcka starat sám. To chceš?
Pak se možná někde objevím s podlitinami na krku, udělám si monokl, řeknu žes mě zmlátil, když ses dověděl, že ti zahýbám.
Ty do toho chceš zatáhnout svého šéfa? No to se všichni pobavíme, až o tom budeme podávat informace na policii. Míň už se pobavíme až budeme našemu šestnáctiletému synovi vysvětlovat, že jeho otec mlátí jeho matku. Tos taky úplně nepromyslela. Co dalšího máš v rukávu?
Co kdybych mladého poslala někam pryč na školu?
Jak by taková konverzace probíhala? "Poslyš, já vím, že už ti zbývá jenom jeden rok školy, ale mně by se hrozně líbilo, kdybys teď se vším praštil, nechal tady všechny své kámoše a odjel do Arizony."
No a jak bys to řešil ty? Kromě toho, že zatáhneš závěsy a vyměníš zámek ve dveřích. Pořád jsem od tebe neslyšela žádné konstruktivní řešení.
Já od tebe taky ne. Nic z toho co jsi navrhla nebude fungovat. Minimálně ne jako dlouhodobá strategie.
No, já jsem vyčerpala všechny své nápady.
Je mně líto, ale budeš muset vymyslet něco lepšího.
Já bohužel nemám tvou schopnost kouzlit, Walte. Jsem zbabělá. Tebe taky nakonec vždycky pustím do domu. Maximálně můžu počítat každou minutu co jsi pryč od dětí jako malé vítězství. Nic víc. To je jediné na co se zmůžu. Sedět a vyčkávat, až to přijde.
Až co přijde?
Až se ti vrátí rakovina.