Thursday, September 1, 2016

Hater's Guide to the Winter Olympics

Tanec na ledě: tento sport nemá právo na existenci; v podstatě jde o krasobruslení oholené o všechno zajímavé. Na letní olympiádě přece taky nemají box bez soupeře, nebo snad ano? Buď sakra dejte svůj život v sázku ve snaze provést trojitý axel nebo se kliďte z ledu. To samozřejmě neplatí pro krásná děvčata – u těch se vše promíjí a mají dovoleno na ledě skotačit co se jim zlíbí. Sudí z Francie jim bezesporu udělí 0,3 bodu navíc za sexy vzhled (nebude na škodu hodně zvedat nožky). Jinak je to samozřejmě výsměch sportu. A když už jsme u nesmyslných disciplín...

Saně: Jo, staré dobré saně. Poslyšte, sáňkaři. Klidně si mě tady posaďte a valte mi do hlavy informace o technické obtížnosti téhle pseudodisciplíny a nárocích na fyzickou kondici. Mě prostě nepřesvědčíte o tom, že by se do téhle soutěže nemohl prosmýknout jakýkoli zazobaný klučina s bílou pletí co si může koupit vlastní sáně. A co si budeme nalhávat, tuhle disciplínu by vyhrála i mrtvola. Případně hromada cihel. Co víme, třeba už ji vyhrály. Stejně se na to nikdo nedívá, takže nám to uniklo. Mimochodem, jde o jedinou disciplínu, v níž byste mohli na start postavit závodníky proti jejich vůli a vůbec by to nešlo poznat. Normálně byste chytli nějakého diváka, přikurtovali ho na saně a šup s ním dolů. Jeho šance na vítězství by se tím nijak nezmenšily.


Saně mají mimochodem i svou štafetovou disciplínu, což je ale totální podvod na divácích. Probíhá to následovně: jakmile jeden sáňkař dojede do cíle, druhý se spustí shora. Při opravdové štafetě by uprostřed trati stál sáňkař, potil by se hrůzou, po telefonu by se loučil s blízkými a čekal až kolem něj prosviští jeho kolega, který by mu v naprosté většině případů při předávce kolíku urval ruku. V oblasti předávky by se všude povalovaly utržené končetiny, přičemž pravidlo by znělo: vítězem je ten, komu zůstane aspoň jedna ruka.

Sjezd: Sjezd je jednou z lepších olympijských disciplín, protože se při něm občas někdo zabije. Taky proto, že se podobá situaci, kdy vezmete batole a bez jakýchkoli pokynů ho žďuchnete dolů ze svahu. Člověk sleduje jak těm lidem lítají nohy na všechny světové strany, drží se zbytku těla jak klíště, páč jim každý moment hrozí, že odpadnou, a říká si, Ty vole, že tomu borcovi ta noha křupne? To fakt vypadá, že mu každou chvilku křupne! A většinou taky křupne.

Co se nehod týče, sjezd většinou nezklame. Máte v podstatě zaručen stabilní přísun pekelných otřesů mozku, situací v nichž něčí život visí na vlásku, lyží co dojedou závod samy, zatímco zkroucené tělo jejich majitele zabalené v oranžové síti převáží helikoptéra do nejbližší nemocnice, případně márnice. Když nad tím tak přemýšlím, sjezd je fajn.

Boby: Známé také jako disciplína pro sportovce co mají zrovna volno a chtějí vyhrát nějakou medaili navíc. "Chlapi, poslyšte, mám tu takové dva hokejisty co dnes nehrají a šíleně se nudí. Mohli by nám pomoct s tlačením sáněk a zažít si to vzrůšo z jedenáctého místa, půl nanosekundy za vítězem?" Navíc, my jsme v bobech zoufalí. Vždycky nakonec prohrajeme s Němci nebo se Švýcary a přitom Švýcaři jsou ten nejnudnější národ na celé planetě. Člověk si zajede do Švýcarska, rozhlédne se a říká si, "No teda, to je ale nádherná země. Proč se tady tak nudím?" To je tím, že Švýcarsko je úplně o ničem. Pět set let demokracie a co z toho? (Kromě kukačkových hodin a medailí z bobů.)

Curling: Jsem jediný člověk co tenhle sport vidí bez růžových brýlí? Proč se mu neříká podle toho, co se v něm opravdu odehrává – tj. petang na ledě? Protože přesně o to v curlingu jde, že jo? Akorát že k tomu, abyste jej zvládli, nemusíte nutně být devadesátiletý důchodce z Francie. Dokonce ani nemůžete, protože povrch tam vypadá docela hladce a nejspíš byste na něm uklouzli a polámali si všechny kosti ve svém starém rozvrzaném těle. Co se zábavy týče, je lepší se dívat na schnoucí nátěr. Vsadím se, že i samotní hráči by se v době kdy hází druhý tým nejradši vyplížili ven a šli se podívat na hokej.

To nejmenší, co by mohli udělat za účelem zkvalitnění téhle disciplíny je, že by každý tým musel vycvičit pár křečků, které by pak posadili na jednotlivé kameny a nesměli by seskočit, dokud by se kámen úplně nezastavil. K tomu by byli ještě povinováni v průběhu jízdy odkvíkat kompletní národní hymnu daného státu. Dokud něco podobného nedají do pravidel, tak se mnou při curlingu nepočítejte. Musím ale uznat, že ti borci co před každým kamenem zběsile utírají led jsou famózní. Putin by jich pár měl zaměstnat a nechat je pročistit cesty po celém Rusku.

Běh na lyžích: Zdaleka nejhorší zimní disciplína co existuje. My ji nikdy nevyhrajeme, ani náhodou. Zlatou medaili vždycky získá Bjorn Flugenblugen z Osla, který si to dennodenně štráduje 30 kilometrů norskými lesy, aby si v obchodě koupil okurky do kvašáku. Pro Bjorna je olympijský závod den jako každý jiný, s tím rozdílem, že na konci nedostane kvašák, ale zlatou medaili. Na jedné straně musím uznat, že jsou to kluci šikovní. Zároveň ale soudím, že všichni bychom těm borcům jednou rádi sundali lyže, strčili ty vychrtlé nožky do festovních lyžáků a vyhnali je na ledovou pláň, kterou by pro zvýšení atraktivnosti sdíleli s tlupou hladných ledních medvědů nadopovaných extází. Ale je možné, že by to bavilo jenom mě.

I když tuhle disciplínu obohatí o pušku – což by mimochodem měli provést s každou disciplínou, včetně sáněk a krasobruslení – furt je to nuda k ukousání. Bylo by supr, kdyby ti chlapi měli dovoleno po sobě střílet, ale předpokládám, že by došlo k následujícímu scénáři: na úvod by všichni hromadně rozstříleli Bjorna Flugenblugena, načež by vytáhli sedátka, bouchli šampáňo a začali slavit ("Co to bylo za člověka, ty vole?! To byl suchar jakého jsem neviděl. Díky bohu, že je od něho konečně klid.")

Dovolím si přednést vlastní nápad na vylepšení těchto nesnesitelně nudných disciplín, aby se na ně dalo aspoň trochu dívat. V prvé řadě by se všechny měly odehrávat na svahu. Na prudkém svahu a v rychlosti 150 km/h je všechno mnohem zábavnější – a čím prudší svah, tím líp. Olympiádě by tance na svažujícím se ledě rozhodně prospěly. Já se k tomuto nápadu hrdě hlásím.

Rychlobruslení na krátké trati: Přiznejme si, že klasické rychlobruslení je pro slabochy. Ti lidi závodí jenom proti vzduchu. Ale krátká trať, to je jiná. Mám rád ten typ bruslení kdy se jde tvrdě a nekompromisně do těla. Závodníci se přetlačují, strkají do sebe, mlátí se lokty a v podstatě využívají jakékoli zbraně ve svém arzenálu, aby vyřadili své soupeře ze hry. (Podle toho jak se občas tváří bych usuzoval, že tam probíhá i nějaké poměrně razantní lechtání.) V podstatě se dá říct, že mám v oblibě jakýkoli sport, u něhož se dá každou chvíli očekávat něčí pád.

Tato disciplína navíc vykazuje přidanou hodnotu v tom ohledu, že díky ní vždycky vzroste napětí mezi USA a nějakými asijskými státy. I když disciplín je v rychlobruslení asi padesát a každý národ si odnese tři prdele medailí, vždycky se najde nějaká asijská země, která začne vyšilovat kvůli tomu, že jí bylo ukřivděno. Pokud letos shodíme na některou Koreu pár bomb, důvodem bude rychlobruslení na krátké trati.

Freestyle: Při téhle disciplíně býváte svědky zcela neuvěřitelných kousků a naprosté nebojácnosti ze strany závodníků. O nedostatku vděku z mé strany a neschopnosti nechat se unést největšími výkony lidstva svědčí mimo jiné následující: jsem schopen v televizi pozorovat lyžaře, který sviští po svahu dolů, odrazí se z neskutečně prudkého můstku, ve vzduchu se desetkrát převrátí a otočí a na závěr přistane na nohou – načež já si zívnu a přepnu na jiný program.

Kde se ve mně podobná otrlost vzala? TENHLE ČLOVĚK PRÁVĚ PATNÁCT METRŮ NAD ZEMÍ S LYŽEMI NA NOHOU PŘEDVEDL NĚKOLIK GYMNASTICKÝCH KOUSKŮ. Ať to vezmu z jakékoli strany, během každého jednotlivého skoku bych měl zhruba desetkrát zcela oněmět úžasem. A přesto... hm, podívám se jestli na HBO nedávají Game of Thrones z minulého roku.